Blog

Karanténa v dubnu

Člověk si zvykne i na šibenici. Od tý se karanténa zas až tak neliší. Nevěřila bych tomu, ale postupně si to všechno tak nějak sedlo.

Prvního dubna, tradičně můj oblíbenej den v roce, protože nic člověka nepotěší tak, jako když může trochu vytrolit vlastní děti. Letos jsem předvečer Apríla strávila v pilných přípravách s provizorním materiálem (na ten papír pod prkýnkem se nikdo nevytento, je jen mastnej, protože je z krabice od pizzy), ale stačilo to. Trocha želatiny v džusu, zašitý rukávy…

…a ranní kuličky v mlíce strčený přes noc v mrazáku, takže se miska dala v pohodě držet jen za tu lžíci. Všechno v pořádku.

Kiki naplno rozvinula svoji vášeň. Jen co otevřela oči, ještě v pyžamu se vrhala něco „robit“ (ostravský původ je jen zdánlivý, tohle slovo je odvozený od vyrábění) a naštěstí u toho vydržela fakt dlouho.

Takže zatímco někteří trpěli při domácích úkolech, já tiše přihlížela tomu, jak likviduje stůl – ale za ten klid to stálo!


Ačkoli rituály všeho druhu se mi příčej, bez litru kafe by to ráno nešlo. Od motivačních hrnků jsem v průběhu měsíce přešla k motivačním snídaňovým čokoládám a od nich byl jen krok k dekapitaci beránka, kterou odborně provedl Vojta. Když jsem mu říkala, aby mi kousek ukrojil, nečekala jsem, že přinese tohle, ale kdo jsem já, abych hodnotila, jak ta sladká věc vypadá, ne?

Kdo tvrdí, že kluci nevyšívaj, je mimoň. Třeba ten obraz s rejčem jsem si na zeď dát musela. A že je to dílo maximálně inspirativní je vidět i na tom, že během pár dnů Kiki vytvořila téměř dokonalou kopii.

Terč jsme neměli, ale poradily si s tím. Vyvážilo se to tím, že v pexesu vlajek států jsme naopak našli nejen NDR, ale i Sovětský Svaz, což se dneska jen tak nevidí.

Důvody, proč chodit do lesa.

Piknik, houpačka, žádný roušky. Až na Pajdu, ale ten byl vždycky trochu divnej 😉

Velikonoce mě zrovna dvakrát neberou, ale jakákoli příležitost zrobit výzdobu se hodí.


A zvládli i vejce!

Když už se nedalo koledovat po sousedech, nedalo se nic dělat a milý sladkosti od babiček bylo potřeba schrastit jinak.

Kiki se naučila péct sušenky a Vojta dělat mi snídani do postele – tím si u mě šplhnul natolik, že jsem byla ochotná přistoupit i na tu změnu času. V 9:55 jsme totiž končili se školou 😉

Jolanka začala háčkovat a já sehnala na eshopu kilo modelíny.

Hlavně ale rozkvetly stromy a celkově se to počasí natolik zlepšilo, že najednou všechno bylo tak nějak míň depresivní… nebo jsme si prostě nějak zvykli.

Na co si ale zvykat rozhodně nehodlám, jsou karanténní oslavy. Narozeninovou snídani pro někoho, kdo nejí sladký, jsme vyřešili celkem elegantně. Dort jsem naštěstí taky péct nemusela a zajeli jsme pro něj vedle do vsi.

Ovšem gratulace přes videohovor jsou prostě úchylárna. Jasně, lepší než drátem do oka a ty konfety to aspoň malinko zachránily, ale i přesto pevně doufám, že to bylo poprvé a naposledy!

Koncem měsíce přišlo konečně to dlouho očekávaný rozvolňování a myslím, že v pravou chvíli – když jsem se totiž přistihla, jak vyšňořená jsem byla schopná vyrazit pro rohlíky, ani jsem se za sebe nestyděla!
Že si první pivo na zahrádce dáme izolovaný od ostatních štamgastů v desetimetrovým odstupu by mě nikdy nenapadlo, ale stálo to za to!

Měla jsem pocit, že jen tak přežíváme a čekáme, co bude, ale když na to koukám zpětně, vlastně jsme si tu karanténu docela užili. Ještě že ten vzpomínkovej optimismus existuje, bez něj bych byla nahraná! 😀

Odpovědět