Blog

Látka

Když se daří

Na začárku byla látka. Nebo vlastně spíš nebyla.
Protože hodlám pokračovat ve slibně započatém nenakupování hadrů a nevlastním jedinou halenku, rozhodla jsem se to napravit a objednala si jí pro jistotu dva metry. Dorazil jeden, což mě nejdřív nepřekvapilo, protože by to nebylo poprvé, kdy jsem si něco do košíku naklikala v jiným množství, než jsem původně plánovala. Obvykle to ale bejvá spíš víc, což je možná spíš nějakej zásah podvědomí a ve finále mě to vždycky spíš potěší.

Už jsem se skoro smiřovala s tím, že z toho metru, co mi přišel, holt teda ušiju nějakou dětskou sukni a halenku odložím na příště, když mě napadlo, že bych se možná měla pro jistotu podívat na fakturu.
Kupodivu jsem v tom byla tentokrát úplně nevinně, takže jsem milej nedostačující metr zase pěkně zapakovala a poslala zpátky.
A protože jsem už byla nějak nahozená do módu zkusím něco novýho, přišlo mi líto toho nevyužít a vrhla jsem se na svetr. Háčkovanej, protože na pletení jsem skoro rok nesáhla a bála jsem se, že to akorát podělám. Ne že bych se toho háčku nebála, ale s ním je to souboj jeden na jednoho. Jehlice jsou v převaze (ale příště už  se zastrašit nenechám!)

Šlo mi to celkem pěkně od ruky, takže jsem začala tušit průser.
A taky že jo. Asi tak tři řady před koncem mi totiž došla vlna a přestože jsem strávila několik desítek minut přemejšlením nad tím, jak tu chybějící část (na kterou by se měly přišít knoflíky – jen takovej nepodstatnej kosmetickej detail, žejo) zakamuflovat.
Kupodivu jsem nic nevymyslela.
svetr
Pevně odhodlaná jsem ráno nacpala Krakena do auta, že zajedem do vedlejšího města a to chybějící klubko prostě koupíme, přestože mi skoro celý zbyde.
Nastartovala jsem, zacouvala, otočila se a vyrazila jsem. Přes obrubník. Tak jsem to totiž udělala už zhruba sedmsetosmdesátšestkrát před tím.
Jasně, zdálo se mi, že tam trochu něco divně hrklo, ale Kiki měla zrovna nějakou pěveckou chvilku, takže jsem úplně dobře neslyšela.

O pět kilometrů později už to divný cvakání nešlo ignorovat a chtě nechtě jsem zastavila u krajnice. Ať už ten plastovej pseudonárazník vymyslel kdokoli, bezesporu to byl pěkněj debil. Bimbalo to jak špatně sešroubovaný labutě na Matějský a mě v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než to tam silou nacvaknout a tvářit se, že se nic nestalo.
V tom jsem totiž fakt dobrá!

Neohroženě jsem nastartovala a jala se pokračovat v honbě za chybějícím kouskem vlny. To jsem ovšem netušila, že pod tím stříbrným plastem je ještě cosi černýho (jak jinak než taky z plastu, ovšem mnohem tenčího), co se začalo divně otírat o kolo a prošoupávat a co se prej jmenuje podběh (to jen tak, kdyby to snad někoho zajímalo).
To už bylo i na mě moc a s těžkým srdcem jsem to otočila směr domů.

Že zrovna u krajnice stálo jakýsi auto, ze kterýho vyndavali dva chlapi v montérkách malířský nářadí, jsem nejdřív považovala za fata morganu, protože na posranýho i hajzl spadne (jak říká naše mamka) a takový štěstí se mi zdálo krajně nepravděpodobný. Kde je malířský auto, je totiž i malířská páska a tu jsem přesně potřebovala!
Ani se mi tomu nechce věřit, ale nejen že ji měli, ještě sebou jeden z nich bez dlouhých keců flákl o zem a ten podběh (jo, fakt se mi to slovo zalíbilo) mi pěkně kvalitně a hlavně esteticky přilepil – nevím k čemu a je mi to fuk.
auto
Pásku měli hoši kvalitní, takže vydržela ještě dalších skoro sto kilometrů, což nevím, jestli bych měla říkat nahlas, ale už je v servisu, takže uf.
Navíc tu dneska byl pošťák a tramtarará!Látka
Zabil dvě mouchy jednou ranou.
To klubko jsem si totiž pro jistotu nechala taky poslat.

Doufám, že mám aspoň  na pár dnů vybráno a teď budu jen řešit, jestli mám nejdřív začít s tou halenkou, nebo dodělat svetr. Asi si hodím podběhem, to by mohlo pomoct!

Odpovědět