Blog

15

Klipy na dudlíky pro hipíky

Kovářovy kobyly.
Přesně to jsou moje děti.
Kolouš si sukni vezme jen po meganátlaku, Vojtěška kravatu ani tak ne.

Poprvé jsem někde vyčetla, že dudlíkem se miminu zničí sací reflex a nebude se kojit (případně rovnou umře). Nedala jsem jí ho, stejně se byla líná přisát a nakonec se nekojila. Neumřela, jen byla nejnespavější dítě na světě, který nemělo nic, čím by se dokázalo uklidnit.

Podruhý jsem tudíž dudlíků koupila rovnou několik a vytahovala jsem je z taškysouběžně s tím, jak ze mě vytahovali na sále mimino. Přestože jsem mu ho vytrvale cpala jako by šlo o život (a vlastně mi o něj šlo, protože další neuklidnitelný dítě by mě rozhodně zabilo), nejen že nikdy nedudal, ale dokonce ho odmítl byť jen olíznout, neřku-li vzít do pusy. Klidnější mimino jsem nikdy neviděla.

Potřetí jsem se v porodnici skoro rozbrečela blahem, když se ukázalo, že tohle dítě přesně ví, co s tou gumovou věcí má dělat. Vydrželo jí to dva týdny. Uklidnit se sice umí, ale že by to nějak přeháněla, to se říct nedá.

Když jsem nedávno jeden z těch dudlů objevila, vyvolalo to v Kiki velký nadšení. Další věc, o kterou se dá brousit vyrůstající tesák se hodí vždycky.

Ono když se z roztomilýho miminka během pár hodin stane KANG (ten slintající mimozemšťan ze Simpsonovejch, jak mě poučili její starší sourozenci), není to žádná sranda.





















No nic, o tom jsem vlastně psát nechtěla – zpátky k těm dudlíkům;)

Dudlíkodržáky zabraňující vystřelování oné nezbytné výbavy všude kolem sebe šiju už dlouho, což je vidět tady. Bezvadně se to totiž slučuje s mojí neochotou vyhazovat zbytky všech těch parádních látek. A protože se mi tady od vánoc nakupila celkem obstojná hromada, bylo jasný, co bude.

Hlavně to ale muselo být rychle, protože Kangovy sliny sice nejsou toxický, ale estetický zrovna taky dvakrát ne 😉
Spí v noci. Ve dne na to nemá čas, protože musí makat jak barevná a když rovnou nepřiloží ruku k dílu…
 … protože se zabývá macerováním filtrů do kávovaru, jistí to aspoň z povzdálí.
Sice pak dvouhodinová práce trvá dva dny, ale když se tím nestresuje ona, já taky ne. Už delší dobu si nedělám iluze, že během dne stihnu něco začít i dokončit.
Začíná mi stačit, když vůbec začnu.
(teď nevím, jestli může věta obsahující slovo začít víc než jednou, dávat smysl, ale nemám mentální kapacitu to řešit;)

Úplně samo mi to rozhodně nejde, což pochopí každej, kdo trpí úchylkou zvanou chcitoteďhnedavčerabylopozdě, ale na starý kolena se to začínám učit.

Ono mi totiž nic jinýho ani nezbejvá.
Nakonec to stejně vždycky nějak doděláme, utřeme si slinty a jedeme dál.
Takže dudlíkům zdar a s heslem co se vleče, neuteče jdu šít deku.
Za rok se pochlubím 😉

Odpovědět