Blog

kšandy-7

O kšandách a puntíkofobii

Dlouho, předlouho jsem trpěla puntíkofóbií.
(a ještě delší dobu mi trvalo vymyslet to pravý slovo, který by vystihovalo celou absurditu toho negativního přístupu;)

Vím, že puntík nikoho nekousne, nesmrdí, nevydává nepříjemný zvuky, ani nevyskakuje s nožem z temných zákoutí a uliček. Sám o sobě je vlastně úplně neškodnej. Jakmile jich ale bylo víc na jednom místě, vybavila se mi babka v šátku a krimplenový zástěře. Puntíkatý, jak jinak.

Před pár lety jsem ale učinila zásadní životní objev: Puntíky jsou jako olivy!
Nejdřív hnusný, ale jakmile jim člověk přijde na chuť, bude je už mít rád pořád.

Tyhle látky se totálně vymykaj všemu, co jsem kdy pořídila – nejsou ani trochu barevný, neobjednala jsem je na internetu a navíc jsou vyrobený v Čechách. Nešlo to holt jinak, protože už u toho regálu mi bylo jasný, co z nich bude.

(a nemyslím tu Kolouškovou kytku, i kdž z ní jsem nadšená stejně, jako z toho zbytku;)

Každopádně myslím, že na holčičí kšandy je to značka Ideál – neumažou se, jsou výrazný a zároveň se hoděj ke všemu – nebo ne?;)

Teď už se jen modlit, aby modelka někdy dorazila ze školy v leším rozpoložení a byla ochotná se na pár minut obětovat v zájmu módní fotografie. Než ta velkolepá chvíle nastane, bude to holt muset stačit takhle:

A teď tradá na druhý kolo, těch puntíků je totiž mnohem, mnohem víc (oliv taky;)

Odpovědět