Blog

Kulatý ráno

Do školky to máme 1458 kroků. Vím to přesně, protože mi to změřil chytrý náramek, co kromě toho umí spočítat třeba i to, kolik hodin v noci spím (nebo spíš nespím) a kterej vlastně asi zas tak chytrej nebyl, protože mi klidně spadl z ruky a ztratil se. No nic.

Obvykle jezdím autem. Jsem totiž líná a hlavně mám líný dítě, který je schopný si po sto metrech sednout na obrubník a předstírat rychlé uhnívání tkáně na obou dolních končetinch, případně jakoukoli jinou skorosmrtelnou chorobu, díky který by nebylo potřeba udělat ani krok navíc. Já pak nemám jinou možnost, než mu vyhrožovat mrazivým šepotem, kterej plynule přechází v řev na celou u ulici v tom smyslu, že pokud se okamžitě nezvedne, chytnu ho za nohu a povleču ho těch zbývajících 1358 kroků za sebou.
(Ne, nepomáhá to)

Vzhledem k tomu, že už skoro týden mám auto v servisu, mám jedinečnou možnost zpevnit si lýtkové svaly a nervovou soustavu zároveň. Aby mi definitivně neruplo v kouli, pořád něco hledáme a počítáme. Plaňky v plotě, psy, barevný kameny, brouky, žlutý kytky, kola, stříbrný auta, nápisy na zdech a prostě cokoli, co je kolem a na očích. Nejen že nám to rychle uteče, ale kupodivu se ty přesuny najednou obejdou bez scének na téma „Asi mi brzy upadne noha, nebo rovnou obě dvě“ hodných zasloužilýho umělce z Národního divadla.

Kytka

Tak nějak jsem díky tomu začala víc koukat kolem sebe. A protože já jdu tam a zpátky vlastně čtyřikrát denně a přestože Kiki je prudce intleigentní (jak jinak), moc s ní člověk nepokecá, takže hraju sama se sebou. V pátek jsem hledala kulatý věci. Nepočítám, fotím. Jen tak.

Kulatý ráno

Za tu čtvrt hodinu jich člověk kupodivu potká fakt hodně.
Třeba se časem dopracuju k tomu, že mě to courání tam a zpátky začne taky bavit a budu to provozovat dobrovolně.
Zítra hledáme vzory – jdu nabít foťák!

Uložit

Odpovědět