Blog

Moje trofeje

Moje šílený trofeje

O tom, jak to celý vzniklo a že to není z mojí hlavy, jsem už před pár týdny psala TADY , takže se (výjimečně) nebudu zdlouhavě opakovat.
Postupně jsem se na ně vrhala a zase je odkládala příšernĚ dlouho, což zpětně vůbec nechápu a jediný, čím si to dokážu vysvětlit, je moje nechuť k ručnímu šití, která se obvykle projevuje jen vyhazováním děravých spoďárů a ponožek. Je to tudíž nechuť nenápadná a její sílu si vždycky uvědomím až ve chvíli, kdy šilhám na jehlu a snažím se navlíknout dvacátou nit.
Moje trofeje
Relativně dlouho jsem taky řešila, na co je přidělat, aby to nevypadalo jako jeden z těch výtvorů, co mi drahé děti nosej domů ze školy.Moje trofeje
Napadala mě jen nějaká tapeta, ale vzhledem k tomu, že celou roli bych rozhodně nijak nevyužila, se mi do něčeho takovýho fakt nechtělo investovat. Moje trofeje
Plus jsem chtěla, aby nevypadaly všechny stejně. Vlastně jsem si to celý podvědomě komplikovala, abych to mohla s klidem dál odkládat, což je postup zdánlivě nepochopitelnej, ale kdo se někdy s nadšením vrhl na něco, co ho postupem času pomalu ale jistě přestávalo bavit, ten mě určitě chápe.
Můj světobornej problém se naštěstí vyřešil díky scrapbookovým papírům (bratru za pětku arch) a krabici od bot, na který jsem je nalepila. Sama jsem byla překvapená, jak dobře to vypadá a vlastně to předčilo moje očekávání.Moje trofeje
Dilema Kam s nima jsem nakonec vyřešila v neprospěch dětskýho pokoje, protože si dovedu živě představit, co by s nima dobře mířená trefa balónem o zeď udělala. Vzhledem k tomu, že ačkoli nemám v úmyslu lámat vlastním dětem ruce, by mi v takovým případě nic jinýho nezbylo, pověsila jsem je na chodbu. Projdu kolem nic stokrát za den a stejně mi vždycky zvednou náladu.Moje trofeje
Jo, byl to vopruz, trvalo to sto let, ale mám hotovo a stálo to za to!
Poučení do života je jasný – příště (pokud nějaký bude) jedině na stroji a bez ulejvání 😉

Odpovědět