Blog

Námořnická deka

Námořnická deka

Úplně živě si vybavuju, jak jsem na jaře vítězoslavně sesbírala po celým bytě všechny ty rukavice, šály, čepice, nákrčníky a jiný zateplovací oděvní součástky. Ta druhá půlka vzpomínky, ve který ty věci někam ukládám,  bohužel zmizela kdesi v propadlišti mýho opotřebovanýho mozku a já nic z toho nejsem teď schopná najít.
Rozhodla jsem se předstírat, že žádná zima nenastala a místo marnýho hledání, si tady prohlížím fotky z léta. V srpnu jsem, povzbuzena svými červencovými úspěchy (tady) a hlavně teda tím, že jsem ty deky slíbila dvě, totiž ušila druhou deku tohoto léta.
Námořnická dekaNámořnická dekaNámořnická dekaJak je asi na první pohled jasný, byla to deka úplně klučičí a tímpádem stoprocentně námořnická. Taky obří, takže si úplně jasně vybavuju, jak jsem se ji snažila narvat do stroje a zůstat během celý akce aspoň zdánlivě klidná. Opět se mi potvrdilo, že i ty nejsprostší nadávky, pokud je člověk neříká dostatečně nahlas, vůbec žádnou úlevu nepřinesou.
Námořnická dekaA protože něco takovýho se nedá vyfotit jen tak někde, bylo jasný, že ji musíme vzít trochu vyvětrat k vodě. Sice mám různý sebevražedný nápady, ale tentokrát jsem usoudila, že kombinace tří dětí a mě, přilepený k foťáku, zrovna moc bezbečnej pocit nevyvolává a vzala s sebou posilu, jak ostatně dokazuje třeba tahle fotka:
Námořnická deka
Poučení pro příště:
Pokud má někdo fungovat jako držák deky, je třeba ho s tím seznámit s dostatečným předstihem a hlavně zdůraznit jeho budoucí práva a povinnosti. Pak se nemůže stát, že Držák držkuje, když nedrží dostatečně rovně, má nemístný připomínky k množství pořizovaných uměleckých záběrů a místo hlídání neplavců se zabývá hledáním výkalů v trávě jen proto, aby mohl následně vést nekonečný monology na téma „Ty jsi fakt úplně padlá na hlavu, když něco, s čím se patláš sto let, hodláš fláknout přímo doprostřed nejposranějšího trávníku v okolí.“
Námořnická deka Námořnická deka Námořnická deka
Skoro jsem litovala, že jsem radši neobětovala nějakýho toho potencionálně utopenýho potomka a nešla sama, ale musím uznat, že jsem si díky němu výrazně zocelila nervy, což se vždycky hodí.
Námořnická deka Námořnická deka
O tom, že když jsem obě ty deky vítězoslavně předala novým majitelům a po jejich instalaci na postele se ukázalo, že jsou krátký, protože to vlastně neměly bejt deky, ale o půl metru delší přehozy, jsem měla chuť je rituálně v tom Labi utopit, což jsem (asi díky tý posílený nervový soustavě) nakonec neudělala a skoro měsíc mi trvalo, než jsem je prodloužila na ty správný rozměry, tak o tom psát nebudu.
Ty sprostý slova totiž napsaný taky správně nefungujou.

Létu zdar, děkopřehozům nazdar a jdu konečně někde vyhrabat ty kulichy, protože ty nevděčný hadi se odmítaj zahřívat prohlížením fotek!

Odpovědět