Blog

5-1

O italském šarmu (a přístupu)

Už někdy na začátku srpna mi napsala paní, která nutně potřebovala kšandy i s kravatou pro malýho a velkýho frajera, co se chystaj na svatbu. Asi to nebyla jen tak nějaká svatba, protože všechno mělo být v italských barvách. Sama sebe jsem překvapila tím, že jsem si vzpomněla, jaký barvy má italská vlajka (a tím rozhodně nechci říct, že bych správně trefila pořadí, taková frajerka zase nejsem).

O tři minuty později jsem ovšem stejně propadla zoufalství, protože najít italskou vlajku na výšku se ukázalo jako úkol pro můj uvařenej mozek zcela nevyřešitelnej. Nevím, jestli to bylo tím počasím, ale cokoli, co na konci léta zavánělo byť jen minimální intelektuální námahou, jsem řešila pořád stejně: vykašlala jsem se na to.  

jo, vím, že to není nic, čím bych se měla chlubit, ale těžko můžu předstírat, že ušít něco takovýho mi zabralo dva měsíce.

V mezičase jsme si navíc odskočili načerpat vlajkovou inspiraci do hospody. Barvy by seděly, ten zbytek už byl trochu slabší, ale tváří v tvář tý rybě se to snadno přehlídlo;)

Nakonec se ale asi na pár dnů ochladilo – jinak si nedokážu vysvětlit, že se mi podařilo
a) překonat se a vrhnout se na to a
b) přesvědčit nebohé dítě, že není lepší zábavy, než se narvat do malý košile a tvářit se nadšeně

Jdu se podívat do foťáku.
Mám nejasný tušení, že tohle zdaleka není jediná věc, na kterou jsem málem zapomněla;)

Odpovědět