Blog

24-1

Ó jak jsem vděčná!

Zdá se, že kdo neplní výzvu vděčnosti a každý den nevypotí aspoň tři události, bez kterých by den snad ani nebyl, nemá právo na život. Pokaždý když čtu ty velký věci, jako je život v míru, dostatek jídla, mateřská láska až za hrob nebo duchovní rozvoj za svitu luny, mám pocit, že pokud jsem se nezabila už včera, měla bych to udělat hned teď.

Jsem holt asi nevděčnej spratek, říkala jsem si ráno, když jediná věc, na kterou jsem byla schopná přijít, byl fakt, že jsem dneska při raním vypravování nikoho nemlátila botou po hlavě, ale zvládla jsem to „jen“ se vzteklým funěním a vyhrožováním. Sprostý slova jsem si navíc řekla jen polohlasem a k tomu zavřená na záchodě, takže jsem se svým momentálním duchovním vývojem naprosto spokojená.  
I když za to by asi spíš měly bejt vděčný ty děti, tak nevím, jestli se to dá vůbec počítat;)

Jakmile byli ale oba bezpečně zavřený za branami výchovných a vzdělávacích ústavů a nastalo tudíž dlouho očekávané TICHO, uklidnila jsem sama sebe tím, že na tom nejsem zas tak špatně.

Jsem totiž fakt vděčná

  • za ty tři lidi, co mi řekli „Dobrý den“ místo „Ježišityjsiještěcelá!“
  • za pekařství tři kroky od baráku, kde prodávaj už obložený housky a já se pak můžu tvářit jako matka roku, co do pečiva na svačinku zvládne narvat (a hlavně předem nakoupit, žejo) dokonce i salát 
  • za 23 schodů, co vedou k bytu – bejt jich o dva víc, budu se cestou
    muset zastavit třikrát, abych popadla dech a to už by k důstojnýmu
    příchodu domů mělo fakt daleko
  • za dva záchody na benzínce, protože jsem (aspoň pro dnešek) nemusela potupně stepovat za dveřma, abych pak nakonec stejně skončila na pánským (jo a taky už jsem byla ve školce na tom pidizáchůdku pro čtyřletý, kdyby se někomu ta předchozí věta zdála jako nedostatečně trapný odhalení)
  • za to, že našemu autu jdou sklopit zrcátka a já ho tak nemusím celý obíhat ve chvíli, kdy během vystupování zjistím, že jsem se opět podcenila a do tý škvíry, která při úsporným parkování (zhruba dva metry osmdesát sedm) vedle dalšího vozidla vznikla, se nevejdu ani v nejdivočejším snu
  • za dítě, který nesnáší sladký a na mě z těch koblih tímpádem vždycky zbyde nejen něco, ale rovnou NĚCO
  •  za manžela, co měří dva metry a já se tímpádem vejdu do jeho bundy i teď, když je najednou venku Sibiř a nemusí mi mrznout pupek. A když už jsme u toho počasí – asi nejvíc jsem dneska vděčná
  • za teplotu pod nulou, díky který šlo to hovno, co jsem přes břicho (zase!) neviděla, z boty odloupnout klacíkem a nebylo potřeba ho dvě hodiny šmudlat o trávu.

Takže?
Jsem vděčná, nebo ne?!

(když bude nejhůř, asi bych nějakou tu vyšší ideu taky zvládla přihodit, ale nějak mám pocit, že tohle mi právě teď ke štěstí bohatě stačí;)

Komentáře

  1. Ta spodní fotka je dokonalá! Jednu dobu jsem koketovala s myšlenkou na výstavu "Skutečný život rodičů" – mám pár tematických momentek, ale ta tvoje kompozice, ta je všechny strčí do kapsy!! 😉

  2. Alenko to hovno mě pobavilo…..

    1. Mě taky – vypadalo trochu jako Mickey Mouse :DD

Odpovědět