Blog

O nedělním rozpoložení a hlubokomyslném budíčku

„Proč sochy nemluví a nechodí?!“
„Jsou kamenný a já spím.“
„A proč jsou kamenný? Proč nejsou živý? Aby nemohli chodit a někoho nezašlápli?“
„To nevim a je mi to jedno, protože pořád spím.“
„Proč je ti to jedno? Jsem si pjdnul, tak nespi! Chceš to slyšet, jak prdím? A co sochy? Prděj taky?“
Nevím, jestli existuje někdo (kromě jeho sestry, samozřejmě), kdo by podobný hovory chtěl vést v 5:15 a navíc v neděli. 
Já to každopádně nejsem.
Když už vás ale NĚKDO donutí vylézt z postele v době, kdy normální lidi ještě minimálně dvě hodiny nebudou vědět o světě, měli byste toho využít, říkám si pokaždý. Ne vždycky se to povede, ale dneska, když jsem konečně rozlepila oči a zjistila, co se válí na stole….  holt ZNAMENÍ.
Někdy je holt potřeba se trochu přemoct a tu růžovou náladu a nekonečnou energii si vsugerovat. Jsem živoucím důkazem toho, že to funguje.
A taky že osm večer je naprosto ideální čas zalézt s detektivkou do vyhřátého klobouku, protože 
a) jsem toho při neděli stihla víc, než za předchozí týden dohromady a 
b) mám nejasný tušení, že zítra ráno mě ve stejnou dobu už nic nenakopne;)

Odpovědět