Blog

5-1

O důkladně propečeném špízu

Jsem výborná kuchařka.
Mnou vytvořený jídlo ale musí splňovat minimálně dvě podmínky:

a) krájení surovin netrvá víc než čtvrt hodiny a pak je potřeba maximálně semtam zamíchat něco v hrnci (snesu i pánev)
NEBO
b) krájení surovin netrvá víc než 25 minut, ale pak už se jen zapne trouba a není potřeba koukat do ní dřív, než je hotovo.

Asi je jasný, že jeden bod vylučuje druhej a že food bloger ze mě nikdy nebude.

Vzhledem k výše zmíněné době přípravy čehokoli, co se peče, zapínám troubu tak dvakrát měsíčně. Posledně se z ní začal valit divnej šedej dým, což děti stoicky komentovaly od předobědový pohádky stylem:
J: „Proč je tady ten strašnej čoud?“
V: „To je určitě z nějaký továrny!“
° jak jinak, továren máme MY v kuchyni hned několik!

Uklidnila jsem se s tím, že tam asi nakapalo něco z tý cukety, co jsem minule „grilovala“ položenou na roštu, pod kterej jsem ale zapomněla něco dát, to nakapaný nikdo neutřel a teď tam asi něco začíná tak trochu hořet.

Když se začalo kouřit včera, trochu jsem už o teorii napečená cuketa zapochybovala a přinutila jsem se podívat dovnitř, kde se na roštu skvěl tenhle zuhlenatělej relikt:

Odteď už na cokoli připravovanýho podle postupu b) zvysoka vyvíteco.
Mám jen jedny nervy, nebaví mě neustále větrat ten tovární dým a taky mám velký plány s tímhle:

Tam totiž samovznícení nehrozí.
Aspoň doufám!

Odpovědět