Blog

O tajemné krabici a kouzlu načasování

Přesně před šesti týdny touhle dobou jsem zmateně pobíhala (pokud se tak dá nazvat pohyb vyvíjený někým, kdo váží sto kilo a neustále z něj crčí voda) po bytě a nemohla jsem uvěřit tomu, že fakt budeme muset odjet do porodnice…

Před třemi dny ráno jsem se vypotácela v sedm hodin z postele s jedinou myšlenkou: 
Pokud do sebe během příštích pár minut nevpravím kofein v libovolném skupenství, budou děti bez matky, protože na miminkovský noční párty trvající tři hodiny a končící 90 minut před odchodem do školy a školky jsem už fakt stará a použitá…

To, že jsem celé ty týdny věřila, že tohle dítě není naše a hodlá spát jako normální člověk, přičítám svý nevyléčitelný naivitě a nenapravitelnýmu optimismu.
Zatím na tom ale nejsem tak špatně jako posledně, protože když zazvonil pošťák, zkontrolovala jsem, že mi z výstřihu nekouká nic, co by neměl člověk vytahovat před cizíma lidma, dřív než jsem otevřela dveře (tuhle dovednost se mi podařilo získat až po dvou trapných zkušenostech už před čtyřmi lety a doufám, že si ji pro tentokrát zachovám!)

Krabice ve vánočním papíru, kterou jsem si neobjednala mě nijak nezarazila, stejně jako fakt, že o odesílateli Nadace trojmatky trojmatkám jsem v životě neslyšela.
Upřímně – pokud by mi někdo poslal balík ve tvaru bomby a nehořel by mu zrovna doutnák, asi by mi na něm taky nepišlo nic divnýho, protože když nespím, tak už nezapínám ani tu malou část mozku, která je ještě funkční.

Dopis na víku krabice jsem sice chvíli zkoumala, ale co by mi asi tak mohla nějaká přiblblá nadace poslat?
(napadá mě pořádná láhev makovýho odvaru pro mimino, případně něčeho silnějšího pro mě, ale to až teď a jen proto, že je neděle a v neděli já ráno nevstávám)

Hm. Hm.
Co napadá vás?

Nebudu to prodlužovat, protože nejsem zákeřná (hehe)
Už víte?

Jo.
Bylo tam přesně to, co jsem potřebovala víc než kovadlinu, kterou bych si shodila z přiměřený vejšky na hlavu v naději, že mě probere k životu.

Smála jsem se tak dlouho, dokud mi nedošlo, že to s tou nadací nebude tak žhavý a nepodívala jsem se ještě jednou pořádně na adresu odesílatele.
Pak jsem ještě delší dobu dojatě bulela nad tím, že jsou ještě dneska lidi, který nejsou líný nasypat kafe do devíti pytlíčků, zabalit všechny ty kelímky, nést balík na poštu, celou dobu vydržet nic neříct a hlavně že mám kliku a někoho takovýho znám.

Tímhle tudíž veřejně a hodně nahlas děkuju zakladatelce kafový nadace a pokud máte zatím „jen“ dvě děti a funkční vaječníky, promyslete případný namnožení potomků – za to kafe by to třeba stálo, ne? 😉

Komentáře

  1. 😀 To je nádherný, nepotřebuju ani hormonální šestinedělní koktejl, abych tu slzela… 😉 škoda, že přepracovaným dvojmatkám nepošle nikdo nic… leda tak berňák. 🙂

    1. Dyť ty se na to kafe můžeš klidně stavit! 🙂

  2. Teda to jsem si oddechla, už jsem se lekla, že se někde ztratil! 😀

    1. Tohle kdyby se ztratilo, tak by se světem bylo něco v nepořádku 😉 Jen jsem měla pocit, že normálně poděkovat není DOST, chápeš!

Odpovědět