Poslední prázdninovej týden. Skoro jsme měli ještě dva, protože jsem (vůbec nevím proč) myslela, že se do školy jde až po neděli, ale naštěstí existujou i lidi s mozkem, díky kterým nebude moje dítě v pondělí čumět jak puk, že škola slavnostně nezačíná, nýbrž jede na plný koule.
No nic 😉

Kiki s rozhodla, že všechny ty přesnídávky, rozmačkaný blevajzy ve skleničkách, instantní kaše pro mimina a jiný hnusy, si mám strčit někam. Naučila se totiž říkat Ham kdykoli, když někdo poblíž přežvykuje a vyřvává to s takovou razancí, že jí nelze nevyhovět. Žere tímpádem skoro pořád a já skoro vůbec, protože z čokolády, kterou do sebe natlačím s hlavou strčenou v lednici, nebo rovnou na záchodě, kupodivu nemám žádnej požitek.

Aby toho nebylo málo, hodlá jíst sama. Není prase, takže u toho samozřejmě potřebuje lžičku. Tu si nejdřív narve do krku, pak do ucha a nakonec s ní naštvaně flákne o zem, což je třeba u takovýho jogurtu obzvlášť kultivovaný.

Vojta přes noc asi prošel nějakou zvláštní transformací z někoho, kdo sotva udrží tužku a je schopen změť čar o průměru dva centimetry, na jinak čistým papíru velikosti A3, vydávat za reprodukci Mony Lisy, v dítě, který se nebudu muset stydět odvést do předškoláka (a když, tak jen trochu).