Blog

Od soboty do pátku

Sedm dnů na plný pecky.
Přesně tak si totiž žijou.

Psát to průběžně, zešílím a nedělám nic jinýho. Protože paměť už mi neslouží, mám všude barevný papírky a trilion tužek. Jasně, asi by bylo jednodušší si to psát do telefonu, ale na některý věci jsem asi holt stará. A koneckonců – hrabat se v těch papírech má přece jen něco do sebe.

Roztřídila jsem týdenní dávku emocí a hned jsem v obraze:

V sobotu se nám holčička poprvé pobila. Před plnou halou diváků a pečlivými zraky odborníků.

Evidentně mířila na správný místa a to je dobře.
Večer totiž nemohla samou nervozitou usnout a ráno se rozbrečela, že nikam nejde, protože nic neumí. Skoro jsem jí nechala doma, protože soutěživost je (hned po pořádkumilovnosti) jednou z mých nejméně funkčních vlastností, ale je drsnější, než já.
A to je taky dobře;)

Když už pořádná párty, tak jedině v neděli, s dárkama a bazénem k tomu!
Vojta sice plavat nebyl, ale vzhledem k tomu, že během odpoledne do sebe nabouchal čtyři řízky (což asi tak čtyřnásobně převyšuje jeho běžnou normu), si nestěžoval.

Království železnic je menší hitparáda, než jsme čekali, ale někteří si to v pondělí i tak užili – protože vlaky jsou holt vlaky!

Svobodu jsem slavila v úterý, 18. listopadu. Což není překlep, protože Vojta šel po deseti dnech do školky a to ticho…

…vydrželo přesně do středy, kdy se Jolanka vzbudila s údajně strašným škrábáním v krku, který jí znemožnilo jít do školy. Příšerky, s.r.o., sto stránek v knížce a dva jarní závitky od Číňana stihly tu hrůzostrašnou chorobu zahnat ještě před polednem.

Ve čtvrtek si Vojta, ani po dvacetiminutovým přesvědčování, nenechal ráno vyměnit ponožky za nějaký, ze kterých mu nebudou čouhat ven palce. V zájmu zachování duševního zdraví jsem sama sebe přesvědčila (a ani to nebolelo), že když si vezme bačkory, nikdo si toho nevšimne a šla si dopít to kafe.

Když jsem si v šatně ve školce všimla, že má na koleni díru velikosti mexickýho dolaru, napadlo mě, že to už je asi trochu na pováženou a že bych měla jet zpátky domů a vzít mu nějaký neděravý. Pak jsem si představila další dvacetiminutovou scénu, která by stejně nedopadla v můj prospěch…
Paní učitelka mi slíbila, že sociálku tentokrát nezavolá.

Přestože spí s katalogem vláčků, přeje si chlapec od Ježíška jedinou věc – Růžovýho poníka. Jmenuje se prej PinkiePie, bydlí v Ponyvillu a musí chodit a mluvit.
Nějak nevím, co k tomu dodat, tak snad radši ani nic;)

Pátek je malá sobota. Pohádka, knihovna a hovory o vážných tématech.
„Jaryn mě miluje, ale já jeho ne. Je strašně starej!“ 
„?!“  taky vidíte pedofila za každým rohem?
„Chodí do třetí Bé a dneska mi dal pusu!“
„Tyjo, takže jsi dostala první pusu?“
„Tss, ne, to už bylo potřetí…“
„A na pusu?“ (to fakt nešlo se nezeptat!)
„Ježiš ne, to bych se poblila!“ pravila šestiletá blondýnka.

Má to holt těžký.
Ale řekla bych, že Jaryn na tom není o moc líp. Nebo jo?;)

Odpovědět