Poslední dobou se mi vůbec nedaří najít během dne nějakej delší časovej úsek, ve kterým by se něco stihlo od začátku do konce. A tím delším myslím cokoli nad 60 minut. Večery nepočítám, to už jen padám s knížkou na gauč a jsem ráda, že (kromě zvedání skleničky s vínem) nemusím vykonávat žádnej pohyb.
V rámci svého soukromého boje za zachování duševního zdraví jsem ale konečně pokořila jednu velkou metu.

Není důležitý vyhrát, ale zúčastnit se. Každej steh se počítá a pokud ta hromada od rána do večera aspoň trochu změní tvar, ke spokojenosti mi to bohatě stačí.

Přestože jsem ráno zase musela škrábat sklo na autě, přes den už je jaro ve vzduchu a to si prostě říká o nějakou tu novou sukni. Abych si usnadnila rozhodování, nastříhala jsem jich hned několik. To taky normálně nedělám, protože čtyři rozešitý sukně budou hotový za čtyřnásobně delší dobu, než by byla jedna, ale přestává mě to rozčilovat.

Do tý doby, než se venku oteplí tak, aby se konečně dalo fotit i venku, to stihnu určitě a o nic jinýho vlastně nejde. Už abych začala dělat zásoby Kindervajec a jiných úplatků, protože až modelky uviděj tu bobtnající hromadu, která tu na ně čeká, mohly by se mi na to třeba taky vykašlat, a to si rozhodně nemůžu dovolit 😉