Včera jsem se definitivně odhodlala a milý křeslo jsme odnesli do kontejneru. Hledala jsem fotku, jak vypadalo původně a zjistila jsem, že tuhle proměnu jsem si pěkně rozepsala hned, jakmile vzniklo. Jak se ovšem stalo, že jsem to nikdy nezveřejnila, nechápu, ale na rozloučenou se to hodí.

Tohle křeslo jsem dostali v roce 2017 chvíli potom, co jsem začali zabydlovat chalupu a bylo to jako dar z nebes! Měli jsme jen stůl a židle, žádnej gauč, ani postele a mít něco, kde se dá trochu pohodlně rozvalit je prostě vždycky dobrý.

Darovanýmu koni na zuby nehleď, to je jasný, ale když se dá trochu vylepšit, byla by škoda toho nevyužít. Ten molitan na podsedáku byl tak nějak halabala očalouněnej, takže stáhnout to šlo hladce. Taky jsem ho (kuchyňským nožem!) seřízla na poloviční vejšku, protože to opěradlo je dost nízký a sedět tak vysoko, ani se neopřem.
Nejvíc práce mi dalo vykoumat, jak jsou přidělaný ty područky, ale i to jsem nakonec zvládla a svlíkla jsem je taky.
Nic proti hnědý, ale bílá je bílá a  příležitost něco natřít se nesmí propásnout.Plán byl jasnej a léty prověřenej – látky, který se mi líběj jednotlivě, většinou fungujou i společně, takže jsem je sešila…
…podložila vatelínem, aby se to tak snadno neprošoupalo a prošila skrz naskrz.
Milý područky jsem jen potáhla a přicvakala čalounickou svorkovačkou a z těch dvou obdélníků jsem ušila potahy na molitany, který jsem (teď vidím jak prozřetelně) jen zespodu secvakla svíracíma špendlíkama, aby se to případně dalo vyprat.
Nějak nechápu, kam se ty tři roky poděly, protože tu radost, co jsme z něj měli si pamatuju úplně živě. To, že dneska by se do něj všichni stopro nevešli, je jiná věc.
Bylo boží a kdyby nebylo tak velký, rozhodně bysme si ho nechali.
Takhle jsme ale překonala sama sebe a zcela nenostalgicky jsem ho poslala do věčných lovišť. Ovšem bez potahů, ty jsem si pěkně nechala a hodlám je přešít na deku – těch totiž (narozdíl od křesel) není nikdy dost!