Blog

Moje první šala

S novým rokem nové plány

Novoroční předsevzetí jsou moje hobby. Je to trochu divný, vzhledem k tomu, že od tý doby, co mám děti vstávající za všech okolností před šestou ráno, se mi na Silvestra podařilo vydržet do půlnoci vzhůru asi dvakrát, ale možná to spolu ani nesouvisí.

Jak stárnu, jsem ohledně toho plánování a velkých očekávání přízemnější.
Konečně.
Tolikrát jsem si malovala, jak budu megazdravě jíst, cvičit jak Olča Šípková, vařit teplý večeře, nebo uklízet pravidelně, abych pak nelezla po zdi z toho jaký jsem prase. Seznamy toho, co dělat nebudu byly snad ještě delší. Zpětně mě vůbec nepřekvapuje, že jsem většinou nevydržela dýl, než do konce ledna. Abych byla úplně upřímná, s tím pravidelným uklízením jsem ani nikdy nezačala.

Náležitě poučena jsem 31. prosince 2015 usínala s dvouměsíčním miminem v půl desátý, pevně rozhodnutá, že během následujícího roku zhubnu těch (už potřetí!) nabraných těhotenských 30 kilo a konečně se naučím plést.
Moje mamka sice tvrdí, že jsem to uměla už v pěti letech a dokud mě na vlastní oči neviděla křečovitě svírat jehlice, se svěřepostí sobě vlastní odmítala uznat, že to není jako jízda na kole a že si na něco takovýho fakt vůbec nevzpomínám.
Moje první šála
Když se nad tím zamyslím zpětně, musím sebekriticky konstatovat, že první polovinu roku jsem na celý pletení s klidným svědomím zapomněla, za což pravděpodobně vděčím bující kojící skleróze. Nebýt toho, že se Pavlína veřejně pochlubila tím, že brzy vyjde knížka, kterou napsala (což mě vlastně ani nepřekvapilo, protože je fakt megahustá a pokud ji a Kukuruku čirou náhodou neznáte, musíte se sami přesvědčit přímo tady) a navíc mi tvrdila, že i totální trotl jako já to s ní zvládne, možná by to dopadlo podobně jako s tím úklidem.

A protože vánoce jsou ideální doba pro nějakej ten zázrak, rozhodla jsem se toho využít a napsala Ježíškovi. Kromě knížky jsem tímpádem pod stromečkem našla i úžasně zabalenou krabici plnou vlny, jehlic a ještě nějakých udělátek, o jejichž existenci jsem neměla tušení (a pořád nemám, protože v prvních dvou kapitolách se o nich nepíše, a to je dobře – jak se znám, zase bych se předposrala, usoudila bych, že na něco tak komplikovanýho nemám a bylo by po srandě).
Tohle je pleteníJsem fakt dobrá v odkládání věcí, ale když už se jednou rozhodnu, že něco potřebuju, musím to mít teď a hned a včera bylo pozdě. Proto jsem se rozhodla, že se na to rovnou vrhnu. Pěkně od první stránky. I tak mi lezly oči z důlků (vy jste věděli, že se plete hladce a obrace, a ne obratce? Co to sakra je za divný slovo? A proč se to  s tím hladce vůbec nerýmuje?! ), ale do konce roku zbývaly dva dny a tak nebyl čas na hrdinství.

Po prvních pěti řadách jsem objevila první velkou výhodu pletení. Párání. Báječná věc.
Jestli na šití něco nesnáším, tak je to párání. Trvá to stokrát dýl, než ušití a je to nechutná drbačka. Jsem proto za dokonalý stehy ochotná prohlásit ledacos, jen abych se tomu vyhnula.
To, co mi vylezlo zpod jehlic ale bohužel ignorovat nešlo. Když jsem zjistila, že vypáraný je to raz dva, skoro jsem se počůrala blahem.

Druhej pokus už byl mnohem lepší. Ne perfektní, ne úžasnej, ale lepší a to mi prozatím bohatě stačí. U asi patnáctý řady jsem se odvážila trochu povolit prsty, protože už se ty křeče nedaly vydržet a když těch řad bylo dvacet, dokonce jsem zastrčila jazyk zpátky do pusy a extaticky vykříkovala na každýho, kdo se ke mě přiblížil, že „Tyvole neuvěřitelný, já fakt pletu!“ Natolik jsem sama sebe nadchla, že jsem se odvážila změnit barvu. Jak je vidět, napojila jsem je k sobě vskutku přepečlivě, ale žíly mi to nerve.
Moje první šalaCo jsem ovšem nevychytala je ten divnej pruh, co mi tam ta zelená udělala, když jsem si složitě spočítala řady. Asi to mělo bejt na druhý straně, ale co už. Rozhodla jsem se divnou čáru vydávat za uměleckej záměr a příště se třeba víc zamyslím, než to tam naflákám.Moje první šalaNa co jsem pyšná, jsou tyhle třásně. Sice jsem si přečetla, že se do těch oček mají provlíkat háčkem, ale kde bych ho asi tak vzala? Jsou to tudíž nejspíš jediný třásně na světě, který na šálu někdo nainstaloval jako dement – pomocí vidličky.
Moje první šalaMoje první šala
A to je vlastně všechno.
Nejen, že se mi podařilo dát si splnitelný předsevzetí, ale navíc jsem to stihla.
Taky mám hodný děti, který se skoro poprali o to, kdo tu nádheru bude nosit mezi lidi, což jsem rozhodně nečekala (ale byla jsem odhodlaná se toho hrdě ujmout sama, to zase jo).

Trvalo mi to určitě asi třicetkrát delší dobu, než většině normálních lidí, ale ani minutu jsem se nenudila.
Přesně o to mi šlo.
A teď se jdu učit obra(t)ce, ať nezakrňuju!

Odpovědět