Blog

Šaty, který nemám kam nosit

Pod stromeček jsem si zabalila skoro tři metry týhle látky, ačkoli jsem vůbec netušila, co z ní bude. Prostě jsem ji nutně potřebovala a usoudila jsem, že do léta určitě na nějakej ten střih narazím. Díky Fibremood se mi to podařilo, ovšem najít ten čas a klid na šití se ukázalo jako ta pravá výzva.

Po pár týdnech chození kolem horký kaše mi nezbylo než to začít brát tak jak to je. S tím vším koronazmatkem, dětma doma, školou online, Kiki v karanténě, obědama, svačinama, řevem a bordelem kam oko dohlídne, se prostě delší časový úseky najít nedaj.

Jestli mě uplynulej rok něco naučil, tak je to schopnost Nic Neplánovat. Neříkala jsem si ani, že do jara to stihnu, prostě jsem vytáhla papír, chvíli překreslovala, chvíli vařila, chvíli stříhala, chvíli uklízela, chvíli špendlila a chvíli ječela a najednou byl večer a já šla spát s tím, že ráno budu moct začít šít.

Kapsy mě bavěj, protože jsou malý a jde to rychle, takže ty jsem stihla během dopoledne.

Odpoledne jsem se prokousala přes zadní i přední díl a kapsy na sukni, kterou jsem dokonce i zahnula dole, abych se k tomu už nemusela vracet.

Třetí den bylo klidu ještě míň než obvykle, což zrovna nebylo úplně v souladu s plánem na límeček, ale překvapila jsem sama sebe.

Stihla jsem totiž dokonce i poutka na rukávy. Sice se pak ukázalo, že jsem je neměla přišívat zvenku, ale zevnitř, aby se po srolování mohl zapnout knoflík, ale představa párání mě vybičovala zapojit mozek a vymyslela jsem to jinak. Možná ne tak fikaně, ale funguje to a blbě to taky nevypadá, takže dobrý.

Mám něco špatně se strojem. Nepochybuju o tom, že servis potřebuje jako sůl, ale zatím se nezasekává u ničeho jinýho než u knoflíkových dírek, kterým se obvykle snažím všemožně vyhnout, takže to vždycky nějak odložím a ve chvíli, kdy dojde na lámání chleba si rvu vlasy.
Taky dost nadávám. A protože tentokrát jsem těch dírek potřebovala sedm, naučily se drahé dětičky další roztomilá slovíčka, kterými budou (jestli někdy do tý školy půjdou) oslňovat spolužáky.

Celý to sešít k sobě už byla otázka chvilky a aby celá ta absurdita situace, kdy se vypravím sto metrů od chalupy byla kompletní, dokonce jsem si i namalovala pusu!

Myslím, že ty hnusný dírky se pod knoflíkama a na černý látce schovaly fajnově.

Asi to je vidět, ale kdyby náhodou ne – jsem z nich úplně nadšená!

Jsou super pohodlný, lehoučký, volný, takže schovaj vyžranej pupek, nemačkaj se, nic mi z nich neleze a ty rukávy můžou bejt dlouhý i krátký – prostě ideální.

Když jsem se do nich soukala, Vojta mě zkoumavě pozoroval, načež pravil, že jsou fakt dobrý, ale kam že je jako hodlám nosit?!
Vzhledem k tomu, že právě začal třetí den lockdownu bych řekla, že je to celkem jasný…
Ovšem lepší šaty, ve kterých můžu jít leda tak do prdele si stejně představit neumím, takže co!

Odpovědět