Blog

Top 9 knih v roce 2019

Včera jsem na mý oblíbený Databázi knih objevila něco, co mi doteď unikalo , což nechápu – jsou tam totiž STATISTIKY a to dokonce za těch pár let, kdy si tam tenhle svůj virtuální čtenářskej deníček zapisuju, zpětně. Ačkoli nejsem žádnej statistikovej nadšenec, tohle se mi fakt líbí!
Když jsem na to tak koukala, říkala jsem si, že by nebylo špatný, vybrat z těch 18 tisíc stránek ty, co bych bez váhání doporučila, protože obvykle mě požadavek na knižní tip tak zaskočí, že toho spoustu zapomenu.
Bylo to těžký rozhodování a osobně jsem dost zklamaná tou mizivou účastí detektivek v mým soukromým žebříčku, ale kde nic není, ani smrt nebere žejo. 

A když už jsem to nakousla, tak mou soukromou cenu za Thriller roku získává:

Jeffery Deaver – Říjnový seznam

Konečně jsem se dočkala! Neuvěřitelně dobrá detektivka, která začíná od konce ve chvíli, kdy do bytu vrazí únosce dítěte a namíří na jeho matku pistoli. Nikdy jsem nic podobnýho nečetla a připadalo mi to trochu střelený, vědět, co se stalo a kdo to udělal, ale bylo to úplně dokonale promyšlený, s každou další kapitolou mi čelist padala víc a víc a díky posledním deseti stranám jsem měla co dělat, abych ji sebrala ze země.
Říjnový seznam doporučuju všem na potkání, protože dobrých detektivek není nikdy dost a já jich letos četla trestuhodně málo.

Další pořadí nijak nesouvisí s tím, jak se mi co líbilo, protože už tahle selekce mě stála až moc času a jde to prostě za sebou chronologicky tak, jak jsem se k těm knihám v průběhu roku dostávala:

Fredrick Backman – Medvědín: My proti vám

Protože Medvědín jsem přečetla jedním dechem, na tohle pokračování jsem se těšila jak malej Jarda. Jasně, je to pokračování, takže se tam nevyskytuje moc nových postav, ani se tam nic zásadně novýho neděje, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak. Četlo se mi to stejně dobře jako ta první část a už teď je mi jasný, že tohle jsou přesně ty knížky, co si člověk přečte víckrát, přestože ví, jak to nakonec dopadne. To, že Backman píše tak, jak potřebuju, abych se nemohla odtrhnout, ser mi zase potvrdilo a jsem za to ráda.

Abraham Verghese – Řez do živého

Ten kdo tuhle knihu dočetl, klobouk dolů. Né že by byla ošklivá, ale spíš je hrozně složitá. Navíc pro lajka, který vůbec nic neví o medicíně, takže čte a vůbec neví, jestli má pacient zlomenou nohu nebo vnitřní krvácení (poukazuju tím i na sebe, protože i na mě byla knížka moc velký sousto).
– Pedros – 

Tenhle komentář je geniální hned v několika rovinách a byla by věčná škoda se o něj ochudit!

O autorovi jsem nikdy neslyšela a obálka ani anotace by mě ke čtení nejspíš nezlákaly, a to by byla věčná škoda. Jestli jsem si potřebovala saturovat narůstající potřebu plnokrevnýho románu a skutečných lidech, líp jsem si vybrat nemohla.
To, že hlavní postavy jsou siamský dvojčata, který vyrůstaj v etiopský nemocnici vedený řádovou sestrou během diktatury pološílenýho císaře, sice zpětně vzato působí jako celkem exotika, ale během čtení mi to ani na chvilku nepřipadalo nějak výrazně odlišný od toho, co by se mohlo stát v úplně jiný době na kterýmkoli místě na světě.

Rhys Thomas – Neuvěřitelná hrdinství Sama Hollowaye

Moje odvěká slabost pro ujetý hrdiny byla opět saturovaná na maximum. Sam je božan, kterýho Thomas skvěle vystihl a moje ségra ještě líp přeložila. Místy jsem se výborně bavila, chvílema jsem si trochu fňukla a celkově to prostě byla jedna z těch knížek, který bez zaváhání budu doporučovat všem, kdo nevědí, co číst.

Následující kniha je překvapivá, protože autobiografie mě dvakrát neberou a v angličtině poslední dobou čtu víceméně jen články o šití, ale změna je život 😉

Tara Westover – Educated

Je několik důvodů, kvůli kterým si už několik let vědomě zakazuju kupovat knihy a díky naší knihovně, kde seženu vždycky všechno, mi to jde celkem snadno. Taky málokdy čtu originály, protože jsem prostě líná se soustředit víc, než je nutný. Jenže.
Úplnou náhodou jsem na stránkách Guardianu narazila na tenhle rozhovor s Tarou Westover a bylo to v řiti. Musela jsem si ji prostě koupit, ať jsem chtěla nebo ne.

Kdyby to nebyla autobiografie, bylo by to pro mě stejně pravděpodobný jako Příběh služebnice. Nějak pořád nedokážu pochopit, že někdo, kdo se narodil v roce 1986 mohl vyrůstat takhle. Jasně, pokud je váš otec survivalista a k tomu Mormon a náboženskej fanatik, kterej věří tomu, že cokoli pochází od státu je zlo, nedá se asi čekat, že by vás poslal do školy, nebo někdy vzal k doktorovi. Když se do takový rodiny narodíte v Idahu, někde uprostřed hor, težko se z toho vyvlíknete.

Nevím, jestli pro mě bylo větší psycho číst o tom, jaký šílenosti se v tý rodině děly, nebo ty příběhy ze školy, do který se Tara dostala poprvé někdy v čtrnácti přes hromadu pro nás nepředstavitelných překážek. Už jen to, že si o ní na univerzitě mysleli, že je nacistka, když se na hodině evropský historie zeptala, co to je holokaust, o kterým nikdy neslyšela, je perla samo o sobě. To že nakonec dostala stipendium na Cambridgi, odkud má doktorát z historie,  je asi ta správná tečka celý týhle story.

Myslím, že by si to měl povinně přečíst každej puberťák, kterej hudrá, že škola je na hovno.
Vzhledem k tomu, že v mezičase stihla vyjít ve slovenštině, by to nemělo bejt nijak komplikovaný 😉

Daniel Keyes – Růže pro Algernon

Od první stránky jsem věděla, že to bude skvělý, ale bylo to ještě mnohem lepší. Tak dobrý, že jsem chvílema nemohla číst dál, protože jsem tušila, co bude a nechtěla jsem to vědět… Nechápu, jak mi to mohlo tak dlouho unikat a že jsem se k tomu dostala až teď, ale pokud byste měli v životě přečíst jen nějaký omezený množství knih (i kdyby sebemenší), tahle mezi nima nutně bejt musí!

Chaim Potok – Vyvolení

Vůbec nechápu, jak je možný, že mě Potok až doteď míjel, ale pokud by se udělovala cena za objev roku, má ji ode mě jistou. Nevěděla jsem, co čekat, ale že někdo dokáže úplně nenásilně do tak tenký knihy nacpat mraky informací, aniž by čtenář měl pocit, že ho nonstop poučuje, je samo o sobě obdivuhodný. To, že se mu tam vešel i příběh, ve kterým nic ani na chvilinku nedrhlo a na konci jsem bulela jak želva, protože to byl úplně neprvoplánovej doják, napsat musím, protože zas tak často se mi to nestává.

Jakuba Katalpa – Němci

Tohle bylo prostě úplně nečekaně skvělý a jestli si budu některou z knih uplynulýho roku pamatovat, tahle mezi ně rozhodně patří. Možná až tak nejde o ten příběh, protože to, jak kombinace války, Sudet a odsunu zamávalo osudem hromady lidí, není nijak převratný téma. Už hrozně dlouho jsem ale nečetla nic tak dobře napsanýho. Některý stránky jsem musela číst i párkrát dokola, protože jsme nemohla uvěřit tomu, že je to fakt tak dobrý, ale bylo. Ve všech ohledech.

A jedna výjimka z pravidla, že povídky  mě neba na závěr:

Michal Vrba – Kolem Jakuba

Ježíšek mi knihy zpravidla nenosí, protože jsem nevděčná pipina a málokterou ocením, ale tohle jsem mu s radostí odpustila. Povídky obvykle nečtu – jsou na mě moc krátký a vadí mi, že než se stihnu vpravit do děje a zvyknout si na postavy, je konec. Tady mi to ale vůbec nevadilo, naopak. Vrba umí a víc slov ani v nejmenším k ničemu nepotřebuje. Vůbec nepochybuju, že by mi to připadalo stejně skvělý, i kdyby rybník Jakub nebyl skoro za lesem, ale díky tomu místopisu je šestá hvězdička z pěti prostě jasná!

Celkem vzato to byl dobrej rok a to, že jsem z těch 54 knih vybrala jen každou šestou, považuju za nadlidskej výkon. Jdu si něco přečíst, ať se uklidním 😉

Odpovědět