Ségra měla narozeniny. A protože je to žena veskrze praktická, ušetřila mě stresů s vymýšlením dárku. Nebo teda zdánlivě ušetřila. Požadavek na pončo s kapucou byl zcela konkrétní, to jí musím nechat. Když jsem se ale zeptala, jakou by asi tak mělo mít barvu, poslala mi tyhle obrázky (plus pár dalších, ale myslím že i z toho mála je zcela jasný, co se snažím naznačit):
Zrovna dvakrát mi ten výběr neulehčila, to se jí musí nechat. Díky tomu jsem ale aspoň zapomněla na to, že budu taky ještě muset vymyslet, jak takovou věc uháčkovat. Po krušný skorohodině strávený v obchodě s vlnou jsem si domů odvezla tohle, a od tý chvíle jsem se jen modlila, abych se trefila. 
Udělala jsem radost hlavně sobě, protože přesně na tyhle barvy mě baví koukat – a tím, že se to pořád mění, jsem měla aspoň trochu pocit, že mi to jde od ruky.
Opět se ukázalo, že zatímco dobu šití už po všech těch stopadesáti omylech časově odhadnout zvládnu, s háčkováním se ještě mám hodně co učit. 
Když už jsem měla skoro pocit, že se po těch x večerech blížím k cíli, což se dva dny před oslavou víc než hodilo, došlo mi, že jsem na něco zapomněla. Byla bych radši, kdyby na Kevina, protože spakovat ho do kufru by zabralo míň času, než ta kapuce…
…ale zvítězila jsem!
Sedí úplně akorát a s těma barvama jsem se prej taky nesekla, takže jsme spokojený obě 😉
Pro příště si píšu do deníčku, že něco, na co je potřeba osm klubíček, se za dva dny fakt zfouknout nedá.
Ještě že jsou na světě ty audioknihy, protože bez nich by ta sranda byla jen poloviční 😉