Blog

Uháčkovala jsem vestu

Asi z tý euforie, že děti v prosinci půjdou do školy, mi připadalo jako zcela reálný, uháčkovat do vánoc vestu pro babičku. Fakt jsem se na to těšila, ale člověk míní, virus mění a ta školní docházka nebyla zdaleka tak žhavá, jak bych potřebovala.

Jak už to tak se mnou bejvá, ten čas jsem prostě neodhadla. Usnesla jsem se ale, že než to dělat s odporem a rychle rychle, radši to chvíli nechám uzrát. Vánoční dárek v únoru je koneckonců taky dárek, ne?

Poprvé v životě jsem něco háčkovala bez návodu. Díky tomu jsem to párala snad šestkrát, protože ačkoli dolní lem měl přesně ty správný rozměry, vždycky se mi to na bocích přifouklo tak, že libovolný sumozápasník by měl fakt pohodlíčko.

Ten výstřih jsem taky nejdřív udělala moc velkej, pak zase moc malej a trefila ho až na potřetí, ale připadá mi akorát.


Nevím, jestli se tenhle vzor nějak jmenuje (určitě jo, protože to není žádná věda), ale na vestu mi připadá perfektní.

Teď se ovšem ukazuje, že klidně mohla bejt o kus delší, protože takhle není ani zdaleka pod zadek, ale babička podnikla nějaký natahovací pokusy, tak snad se podařilo.

A když ne, holt to vypárám (po osmý, takže v tom už mám praxi a narozdíl od šití, je tohle párání úplně meditační) a nějak prodloužím.
Do příštích vánoc je koneckonců času dost.

Odpovědět