Původně to sice měla bejt spíš mísa, ale když už mi to z ní vylezl kobouk, zakamuflovala jsem ho aspoň na košík. A těch koneckonců není nikdy dost. Bavlněnou prádelní šňůru jsem koupila asi za třicet korun v drogerii a cik-cak steh má úplně každej stroj, takže se není na co vymlouvat.
To šití kolem dokola je navíc skoro meditační, a pokud se nerozhodnete měnit každou chvíli barvu nitě (jako někdo), budete mít za chvilku hotovo. Stačí nastavit nejdelší cik-cakovej steh a snažit se přidržovat sousedící provázky u sebe, aby se nerozlezly, spojuje se to skoro samo.
Pokud byste chtěli fakt misku, je taky dobrý hlídat, aby byl provaz pořád vodorovně – má totiž tendencí se kroutit a tímpádem sám od sebe začne tvarovat něco, co misku připomíná fakt jen vzdáleně, jak jsem měla možnost zjistit:
Naštěstí se ta špička podivnýho klóbrcu dala docela snadno zastrčit dovnitř a já můžu předstírat, že to byl celou dobu účel, protože to zajišťuje stabilitu.
Určitě by se to dalo udělat i tak, že by ty stehy nevypadaly jako když pes čůrá, ale ten chaos byl výjimečně vážně záměr. Myslím, že se to k tý šňůře tak nějak víc hodí. A protože je jen málo věcí, u kterých se nemusí absolutně nad ničím přemýšlet, hodlám to co nejdřív zopakovat. Je totiž vidět, že ani na mé skromné zásoby vlny jedna desetimetrová šňůra prostě nestačí.
Zkusím to holt ze dvou a sama jsem zvědavá, jestli se mi tentokrát podaří držet při zemi a vyleze mi z toho konečně ta mísa.
A když ne, neva, válí se tady tolik věcí, že naplním úplně cokoli, jen když to tu na chvíli bude vypadat aspoň na oko uklizeně!