Blog

Ušila jsem kozu Bertu i s kůzletem

Jakmile se v dubnu trošku oteplilo a dalo se do vedlejší vesnice pro kozí sýr jezdit na kole, byl cíl většiny vyjížděk jasnej. Navíc jaro znamená kůzlátka a to je teprve to pravý lákadlo.
Vojtu kozy uchvátily natolik, že zahájil kampaň za pořízení si naší vlastní a byl dost neoblomnej. Natolik, že sepsal i manifest:

Nebejt toho, že jsem tušila, že jednou ta karanténa skončí a návrat do bytu nás nemine, asi bych podlehla. Takhle mi nezbylo, než si s celým problémem poradit jinak.
Kombinace blížících se narozenin a zbytku plyše z deky pak rozhodla za mě.

A protože Alfonse, kterýho využívá jako polštářek, na chalupu neodvezl, usnesla jsem se, že je potřeba ho něčím nahradit a velikost byla jasná.

A aby to břicho neměla tak prázdný a bylo do kapsy co dát, vznikl Lojza, synek, kterej může plnit funkci plyšáka ve chvílích, kdy matka zastupuje tu polštářovou.

Vejde se tam akorát a jsou si dost podobný…

…a to nejen dík tomu, že maj rohy ze stejný koženky, ze který jsem si já ušila tašku.


Berta z ní má dokonce i kopýtka, protože každej ví, že na plyšovejch kopytech se špatně chodí.

Je jí pořádnej kus a tváří se tak přívětivě, že kdybych jí nezapomněla ušít vemeno, určitě by i nějakej ten sýr zmákla!

Radost byla velkolepá a já se taky dost vyřádila, takže dvě mouchy jednou ranou a dvě kozy k tomu – co chtít víc 😉

Komentáře

  1. Páni! Na kapse vidím moje zbytky! To jsem ráda, že slouží, a přemejšlím, že už jsem ti dlouho žádný neposlala…. 😀

  2. Už jeden z posledních, většinu jich polkla deka, ale aspoň vidíš, že jim je u mě dobře 😉

Odpovědět