Někdy v půlce srpna jsem hledala jednu látku, kterou jsem si kdysi určitě koupila a kterou jsem nutně teď a hned potřebovala na něco, co nemohlo počkat ani minutu. Během pátrací akce jsem vytahala devět desetin skříní, krabic, šuplíků a prohrabala jsem všechny pravděpodobný i úplně nelogický místa, na kterých ty svoje poklady schraňuju. Nejenom že jsem nenašla to, co jsem hledala (buď mám Alzheimera, nebo jsem ještě větší bordelář, než jsem si myslela), ale nakonec jsem v zápalu boje ani neušila to, co jsem původně chtěla.
Vůbec jsem netušila, kolik tylu se tady různě povaluje. Původně jsem sice naivně myslela, že když už tady vznikla hromada přes půl bytu, hecnu se a nějak to uklidím, ale pak mi nějak přišlo jednodušší, to všechno spotřebovat.

No, všechno.
Na to bych asi potřebovala mít ve sklepě nějakou nelegální šicí dílnu s partou bangladéšských dětí, kterým by i tak trvalo pár měsíců, než by z těch hromad vyrobily všechny ty plánovaný hadry, a to (kupodivu) nemám, takže jsem se rozhodla začít pomalu, ale jistě.

Sukní totiž není nikdy dost.

Když mohl MÍT SEN Luther King, já můžu taky. V tom mým ideálním světě existuje osm holčiček, který se narodily rok po sobě, nemaj vůbec žádný jiný povinnosti a nadšeně čekaj, než zaleze sluníčko, venku se udělá takový to hezký podvečerní světlo a ony budou moct pózovat před foťákem, aniž by se u toho šťouraly v rypáku, počůraly, nebo dělaly znechucený ksichty.
Vždycky jsem totiž byla realista, aby bylo jasno!

Asi to bude hodně překvapivý, ale kromě toho, že nevlastním žádný šicí otroky (a koneckonců ani ten sklep, ve kterým by mohli nerušeně makat), nemám ani ty holčičky a Vojta kupodivu odmítá předstírat, že jeho největší zábavou je tančit při západu slunce na poli, a to i přesto, že jsem mu přísahala na smrt všech blízkých i vzdálených příbuzných, že se o tom nikdy nikdo nedozví a z fotek mu uříznu hlavu…
Jsem prostě chudák.

Ještě že mám aspoň tu šňůru. Kolíčky na prádlo maj jednu velkou výhodu – nedržkujou a držej.

Osm imaginárních princezen jsem si pěkně pověsila jednu vedle druhý a pak jsem okolo nich poskakovala tak dlouho, dokud ty skutečný děti neřvaly hlady dostatečně hlasitě.

Budu muset vymyslet nějakej plán, kterej ale nebude zahrnovat obcházení pískovišť a hřišť a lákání nevinných cizích dětí na bonbóny s příslibem báječně strávené čtvrthodinky v sukni a s foťákem namířeným mezi oči.
A bude to muset bejt dřív, než začne sněžit, abych zase za půl roku nekoukala, co se mi to v těch krabicích stihlo nahromadit.
Zatím pořád doufám, že na to nedojde. Nic jinýho mi totiž ani nezbejvá!

Uložit

Uložit