Konečně! Už jsem se bála, že se toho snad ani nedožiju, ale před týdnem Vojta pravil, že „tady byl ten spadlej stRom.“ Zadrnčelo mu to tam tak, až se sám lekl a dostal strach, že když tu větu nebude opakovat přesně tak, jak ji řekl poprvé,  to R mu z ní zase zmizí. Nadšeně hned volal babičce, čímž se jen potvrdilo, že genetika je mocná. Rozhovor probíhal skoro doslova stejně, jako ten, co vedl se mnou, a to jsem ani nemusela slyšet, co mu do toho telefonu říká.  Ono “ Babi, tady byl ten spadlej stRom! … Ne, PJDEL ještě říct neumím,“ se ani jinak interpretovat nedá.

Kromě focení tímpádem každý ráno trénujeme tu prdel.

Oboje nám jde dost dobře – myslím, že během pár dnů už si bude moct ulevit pořádně jadRně!